Kdysi jsem rozepsala povídku. (Vlastně většina z mých knih začala vznikat jako povídka.) Bylo to o mladé ženě, která měla dvojčata. A stále jí záhadně u domu na samotě mezi rozestavěnými novostavbami někdo plakal pod okny. A taky se tam na konci ulice stala vražda. Někdo zabil starou paní oblečenou pouze do noční košile, županu a pantoflí (v listopadu)  Takže začalo vyšetřování záhady a já jsem najednou zjistila, že mám 15 stránek a že to asi povídka nebude. Myslím, že jsem se pak vrhla na něco jiného, nejspíš na Klejinčino tajemství a tento příběh, s pracovním názvem "vražda na polňačce," jsem odložila. Po letech jsem se k němu vrátila, oddělila vyšetřování smrti vraždy na polňačce a nechala jsem si jen ženu s dětmi a neznámý dětský pláč pod okny osamělé ženy s dětmi. Příběh se pěkně košatil a vznikla BÍLÁ TMA, která vyšla v roce 2018.

Nerada vyhazuju svoje texty, snažím se všechno nějak zužitkovat a po několika letech přečtení dostávám i zajímavé nápady. A tak jsem se vrátila k "mrtvé ženě na polňačce" a začala jsem ten příběh rozvíjet o další nápady. A tak vznikl PANÁČEK Z POPELA. Občas se stává, že se člověk dostane do slepé uličky a nechce se mu přemýšlet jak z toho ven. Měla jsem asi dvacet stran a netušila jsem jak dál. A vlastně se mi nad tím ani nechtělo přemýšlet. Takže "Panáček" zůstal pár led "u ledu". Mezi tím jsem začala psát jak jinak... povídku s názvem Odsouzeni (Tichá past) To mě moc bavilo, byla to taková trochu parodie. Jenže ouha, najednou jsem měla zase asi 18 stránek a začalo být jasné, že to opět...jak jinak... krátká  povídka nebude. No, abych to zkrátila. V roce 2023 jsem slíbila svým dobrým vílám z nakladatelství Motto, Romaně Přidalové a Lence Altrichterové, že konečně zas něco napíšu. Vrátila jsem se k Panáčkovi a v prosinci 2024 jsem ho dodělala. Hned po té jsem vyfasovala smlouvu na "Odsouzené" a v prosinci 2025 jsem příběh pod novým názvem Tichá past (který vymyslela Lenka) dodělala. Hlavní hrdinkou je Nela a tu si chci nechat i do případného dalšího příběhu.